Napsat dotaz

„Šlapky“ ze Šlapanic
aneb Šlapanický vlk Moravským krasem

Pánové, neradujte se, tohle není reportáž z místních vykřičených domů, ani jsem se nerozhodla přivydělávat si na výživu svých pejsků nejstarším řemeslem (to by ty ubohý zvířata umřely hlady). Tenhle titulek mě napadl v zoufalství asi na sedmdesátém kilometru, jak všichni tušíte, jde o dogtreking.
Určitě budete číst jiné články oslavující vítěze, plné úžasných výkonů, čísel a časů, já osobně považuji někoho, kdo uběhne 85 km za cca 10 hodin za nebezpečného šílence (děcka, klobouk dolů, o mě se pokouší infarkt, když dobíhám 50 m na autobus!), proto vám chci podat svědectví z druhé strany startovního pole, protože těch, co bojovali především sami se sebou nás bylo víc.

Je čtvrtek , navzdory katastrofální předpovědi počasí balím bágl, několikrát ho vážím a pořád tu mrchu nemůžu dostat pod 10 kg, dalších 6 kg nese pes.
Příjezd do Šlapanic: většina lidí už je tady a okupuje místní bufet, je nutné ihned srovnat hladiny, ti, co jsou tady dýl hovoří pravděpodobně nějakou jinou řečí, po druhém pivu jazyková bariéra padá.
Ráno je nádherné počasí, neprozřetelně vyhazuji z báglu teplé oblečení a vyrážíme na trať. Pes se chudák prohýbá pod nákladem, nevzala jsem letos s sebou ostříleného mazáka Akima, ale „mlaïocha“ Nicka (4 roky). Myslela jsem, že bude mít z procházky radost, zatím známky nadšení nejeví. Na pátém kilometru mi dochází, že pes váží téměř o 10 kg míň než Akim a s tím nákladem na hřbetě si asi nevydrží celý den vykračovat. Není zbytí, část musím přeložit na hřbet vlastní.
16 km - hospoda Ochoz: Potkávám svou dobrou duši letošního ročníku „vlka“, Zdenku Gratiasovou s pejskem Kimem (tlusťoučká šiba-inu). Zdenka je přesvědčená, že víc jak 30 km nemůže ona a hlavně pes ujít, v noci jí bude zima, budou ji bolet záda a kolena a celkově jí bude hnusně. Nevyvracím jí to, ale při kofole se slavnostně usnášíme, že dál jdeme spolu.
20 km - les před Babicemi: Prší, jsme zalezlé v krmelci, převlékáme mokré hadry a děláme tak striptýz pro lesní zvěř.
24 km - Babice: Domorodý chlapeček nám sděluje, že hospoda je asi 1 km z trasy a že všichni už šli a prej jsme pěkně pozadu. Hodlám toho drzého spratka zabít, Zdenka mi to rozmlouvá a vleče mě dál.
40 km - Křtiny-hospoda: Srážíme se zbytkem „zadního voje“, venku prší. Některé slabší povahy se snaží obloudit domorodce a vymámit z nich nocleh, my pro jistotu vyrážíme do tmy. Pokud je někde na trase krmelec či jiná vhodná střecha na spaní, je potřeba ji zabrat první, dokud není nával. Střecha není. Steleme si pod celtou, já i Nick okamžitě usínáme. Zdenčin Kimeček zvyklý na určitý komfort má v očích zoufalý výraz: „Kde je moje postýlka, kde je můj polštářek..“ Zdenka se ho snaží vecpat do spacáku, ale Kim usoudil, že nemá rozum a rozhodl se, že nás musí celou noc hlídat, a tak se chudák Zdenka moc nevyspala. Ráno se Kim třepe jak ratlík a Zdenka sýčkuje, že má chudák pes horečku a dál nepůjde. Po té, co se proběhl a zahřál vypadá rozhodně líp jak my dvě. Po nezbytné inventuře puchýřů vyrážíme.
50 km - Jedovnice: Je 8,30 ráno, hospody jsou beznadějně zavřené, Zdenka po probdělé noci vypadá, že padne, naboříme se do první putyky s tím, že jestli nám neuvaří kafe, mají nás na svědomí. Po noci v lese vypadáme natolik použitě, že ten dobrý muž nemá odvahu odporovat. Zachránil nám život!
61 km - Račice: Původně jsem si chtěla dát lehký oběd, ale sežrala jsem obrovskou pizzu (byla skvělá), v následujícím kopci moc nechybělo a byla opět mezi námi.
72 km - Hostěnice: Máme toho dost, ale těch 13 km dolezeme třeba po čtyřech (netušíme, že nás čeká odporný štěrk a asfalt)
84,5 km – ten závěrečný kopec tam musel umístit úchylný sadista!!!

85 km DOMA!!! Přežily jsme to!!!!
Zdenka je z Brna, tak se jela domů troch zrestaurovat, já beru za vděk stanem a hlavně místním skvělým bufetem (tak dobře nevaří ani moje babička!) Někteří zvrhlíci hodlají snad ještě tančit, kapela už ladí…
Já počítám puchýře a kosti a sbírám odvahu se za tři neděle přihlásit na 100 km pochod po Rychlebech.
Na závěr poděkování pořadatelům, obsluze bufetu a kuchařce. A taky Zdenčinýmu Kimečkovi, kde se ta odvaha a elán bral v tom malým, zhýčkaným a gaučovým tvorečkovi, to nevím, celo cestu si vykračoval s tlamičkou od ucha k uchu a uvrtěným ocáskem. Ta nálada byla nakažlivá…

Ahoj všichni na Rychlebech.

TOP 10 NEJČTENĚJŠÍCH ČLÁNKŮ