Napsat dotaz

Black Trail - 9. 3. 2003,
aneb drobný výlet po Krkonoších...

Text: Jirka Heřman Škop

Pro ty, kteří nevědí „vo co gou“ tak se jedná o skijöringový závod, kdy se musheři a musherky taženi jedním nebo dvěma psy, pokoušejí co možná nejrychleji (což je důležité - bohužel) projet 40 km okruh v prostředí našich krásných Krkonoš.

Start byl ve Strážném na Hříběcích boudách, odkud vedla trať poměrně dlouhým stoupáním až na svážnici z Liščí hory (známá jako „desítka“). Následně byla trasa navedena na rozcestí pod Lesní boudou, kde jsme se napojili na trať Krkonošské 70, takže nás čekal objezd Černé hory (20 km) a návrat po již uvedené trase zpět do Strážného.

Potud tedy úvod, dále se již budu zabývat výhradně svými pocity ze závodu, případně pocity taty Kareliho, mého spolubojovníka na trati...

km 0 - START - pejsci jsou na stike outu, pohoda... Sledujeme start Můni Holečkovic s Ywi a já přemýšlím, jakou taktiku skateování zvolím do poměrně ostrého stoupáku začínajícího hned od startu... čas letí a najednou vidím že Kareli spěchá ke startu (málem se opakovalo faux paix z Broïáku, kde jsme krzevá zpoždění startovali „letmým startem“). Tata vyrazil a čas do mého startu se bruntálně zkrátil, všechno se mi šmodrchá nevím, kam dát bágl, ségra na mé volání nereaguje...shit...já to nestihnu...Naštěstí Heluška Beruška z dálky vidí mou marnost nad marnost a přispěchává mi pomoct...ke startovací čáře se dostáváme tak akorát... 5, 4, 3, 2, 1.... Start...Poslední co jsem schopen vnímat je to, že docela chumelí, a na trati je „těch bílejch sraček“ poměrně dost...

km 1 - pomalu dojíždím Kareliho, ale cítím, že 10 plnotučných Gambáčů, které do mě upadly večer v kempu, není tím pravým ořechovým pitivem na ranní stíhací závody...

km 2 - dojel jsem Kareliho... z levého ucha mi vykukuje mozek a pravou plíci jsem vyplivnul místo žvejkačky, pomalu zklidňuju nasazené tempo, pročež nás předjíždějí první závodníci startující za námi...

km 4 - je to supr, konečně jsme taky někoho předjeli... jeli jsme tak rychle, že jsem postřehl jen to, že závodník nese lyže v rukou (byl to Míra Motejlek s Vendou v cíli se ukázalo, že poněkud promazal) - pořád chumelí a sníh lepí i na místa, kde by lepit neměl (ne, na skluznici naštěstí ne!!)... Je to pořád do kopce, občas musím zklidnit tempo a vydejchat se (v reálu to znamená, že se zastavíme, opřem se o hůlky a nadáváme)...

km 7 - je mi jasné, že mě Bůh stvořil pro jiný sport... tuším, že by to mohlo být něco jako plážový volejbal... předjíždějí nás další a další závodníci vybavení dvouválcovými motory (mj. Kobří hoši, kteří na nás volají něco o tom, jak se nám ten Trail líbí...) Moc, se nám to líbí - vrrrr .. naše jednoválce nezvládají utáhnout dvě lyžařská motovidla, ale i tak to vypadá, že ještě jedeme... mlha a vítr mi v hlavě budí vzpomínky a nedávno přečtený článek o tragédii Hanče a Vrbaty...

km 10 - Bůh mě vyslyšel... dojíždíme na kontrolu u boudy Mír!!! Paráda propozice nelhali, je tu i občerstvovačka!!! Bájo!!! před výjezdem na Černou horu se pořádně najíme a napijem... ale je mi nějak šoufl, a banán se mi chce vyblít... temuji ho tatrankou a čajem... čekám až se táta vykecá... a mezitím pozoruji závodníky, kteří se ani neobčerstvují a pokračují dál... za chvíli konečně vyrážíme (nejprve vrata a potom mě dech)... po chybě v navigaci se nám již na podruhé daří najít správnou cestu, a můžeme směle pokračovat ve stoupání ke Kolínské boudě...

km 13 - 15 - přemýšlím o tom, proč jsem byl ještě včera tak nadšenej z toho, že pojedu tenhle závod... z celejch slavnejch panorámat je vidět hovno, fičí tady a navíc se s Karelim nemůžu dohodnout na tom, že to zabalíme na Černý hoře... Furt říká, že už moc nemůže, že není zvyklej bruslit (měl bych ho naučit ono kouzelné „skateovat“), ale fůůůůrt jede dál... jeho jednoválec Tayke jeví stále poměrně silnou chuť bojovat, takže není co řešit..., stoupáme stále dál... najednou není kam stoupat a my klesáme... jedeme kus z kopce a mě je jasné, že teï už to zabalit nepůjde...

km 20 - po krásném táhlém sjezdu se ocitáme na Krausovkách. Vítá nás rozesmátý Kůra, kterýmu asi vůbec nedochází, že začínám přicházet do stadia, kterému se říká „poslední tažení“... Ještě mě nechá pózovat pro foto (mimochodem, na tu fotku jsem fakt zvědavej)... jo, abych těch problémů se sebou neměl dost, tak moji Loo to už to při sjezdu z Černý hory dvakrát nebavilo... nebo trefněji, začíná se ohlížet, protože jí je divné, proč ještě pořád pokračujeme, když jí by to už dávno stačilo... ale je to v poho... Kůra jako na potvoru nemá čaje ani co by se za nehet vešlo, a tak musíme jako dvě vysušené tresky pokračovat dál...

km 20 - 30 - trať se před námi poněkud postavila a začíná stoupák, na kterej mě upozorňovali už kluci, který jezděj sedmdesátku. Po třech dnech chůze do kopce jsme pořád nikde... uklidňuje mě jen to, že nejsme poslední... kousek před námi bojuje Michal s Alfem a my ho (SVÌTE DIV SE) pomalu dojíždíme... když ho předjíždíme, tak nevypadá moc dobře (ostatně, to my asi taky ne) - tvrdí, že je v krizi, a že musí odpočívat... za chvilku je už slyšet skútr, kterak burácí za námi do kopce... přeci jen budeme asi poslední... za pár metrů už přichází vrchol dlouhého stoupání a nabízí se sjezd... jenže Loo, která se už od Krausovek tváří, že se jí to netýká, mě z kopce značně brzdí a nedovolí mi vydechnout... na rovině pak jde tak pomalu, že za ní nemůžu skateový pohyb ani napodobit... pomalu mi začínají brnkat nervy... počasí je šílený - mlha jak v Rákosníčkovi, chumelí, někdy prší a k tomu potkáváme stále spoustu turistů, kteří nám nahlas závidí, jak to vlastně máme sqjelé, že nás ty pejsci táhnou (vidím rudě a na tu větu začínám být alergický...)... přibližně po dalším kilometru, opět zastavuji a ohlížím se na posádku skútru, který nás dojel... Michal tvrdí, že si odpočal, a že se můžu svést na skútru, Kůra mě však naštěstí motivuje tím, že na Václavák to máme asi 700 metrů, a pak si odpočnem z kopce... navíc na kontrolu už to je jen kousek... no tak jo, jedem a na kontrole uvidíme... na Václaváku nás hecuje Míra Holeček... konečně je to zase z kopce dolů!!! Tayke a Kareli nabírají rychlost,... Loo nečekaně chytá druhý dech, takže se vracíme do stavu relativní spolupráce.... krátce stoupáme ke Kolínské boudě a kolem nás je mlha (zase), která by se dala krájet... Solidně fičí ze strnišť a já už si nepřeju nic než doplácat se na kontrolu... S Karelim občas nahlas přemýšlíme o tom, jak to tam zabalíme a skútrech se necháme odvézt do cíle... ten pocit, že v podstatě na K3 končíme nám vrací sílu... Občas mezi zuřivým zápasem o kyslík diskutujeme o tom, koho vlastně napadlo jet tenhle bláznivej závod... tatu? mě? ne ne... Napadlo to Martu, která si teï sedí na Klecandě, popíjí groček nebo pívo, a užívá si tu pohodu se všema známejma, co už dojeli... to jí nedaruju... Přijíždíme na kontrolu - piju čaj, až se mi kouří z uší, tatranku si zkouším nadrobit do nosu, protože pusu mám plnou banánu, pesosové dokonce neodmítají napájecí vývar... Petr s Pavlem nám pomalu rozmlouvají naši snahu o skrečování závodu větama typu: „Jo, teï už to je v pohodě, teï už to je z kopce“... namítám „a co desítka?... dyť to je zas dva nebo tři kiláky do kopce!“.... odpověï: „ale ne, to je do kopce jen opticky,... to se Ti zdá, je to skoro rovina... fakt... mě to aspoň na skútru do kopce nepřipadá...“. Rozhodujeme se, že to dojedem, když už jsme dojeli sem...

km 31 - Kareli je v pohodě, kecáme o tom jak nepřejet odbočku nad Tetřevkama, pročež se to Karelimu daří, ale včas ho zastavuji, a pokračujeme traversem k cíli...

km 33 - Krakonoš se zbláznil a rozhodl se, že nám dokáže pravdivost rčení: „Když nemůžeš, tak ještě dvakrát můžeš!“ Sibérie jak ve filmu o Meresjevovi... k plazení nám moc nechybí... Kareli hlásí křeče na různých částech těla, mě zas po kvalitním najedení a napojení píchá do boků takovým stylem, že se mi fakt dost blbě dejchá, ale už je mi to jedno... prostě se do toho cíle nějak doplácám... i kdybych to měl jet ještě tejden... Kupodivu mě nebolej nohy... zato ruce mám vykydaný jak po přelezení celý údolní stěny Vévody v Ádru za pískovnou...

km 35 - poslední výjezd... ťap, ťap, ťap, ťap - jen co noha nohu mine... pomalu se plazíme jako dva šneci na vrchol stoupání... jedinou motivací je to, že z vršku už to bude jen a jen z kopce... a pak to přichází vrchol kopce... ohlížím se přes rameno a kontroluju stav spolubojovníka s Alfem... zatím stoupe a vypadá, že to dá... táááág jedéééém... ať už je to za námi...

km 36 - 40 - Tayke se zbláznila a rozjela se do finiše takovým tempem, že Loo jen nechápavě kouká... Kareli mi připadá jako pašér z filmu o Krakonošovi a lyžnících, mizí do mlhy a nechává mě daleko za sebou... první serpentina... Loo se rozmýšlí (asi poznala terén) a přidává na tempu... druhá serpentina (Kareli už je v nedohlednu)... Frčíme k cíli, a Loo si toho je moc dobře vědomá... pořád musím plužit a dávat bachaře na to, abych jí nepřejel zadní packy... a pak to najednou přichází... poslední zatáčka a já vidím hlouček lidí... spásnou metu... CÍL!!!! V cíli si klekám a snažím se intenzivně pomazlit s Loo, která asi předvedla životní výkon... Podáním ruky děkuju Karelimu za to, že to se mnou dojel, a že to s Tayke v podstatě odtáhnul....

Po chvíli se přesouváme do hospůdky Klecanda... pak už jen vychutnávám euforii z toho, že jsem jízdu dokončil a hlavně přežil!!! U sklenic s pivem (Kareli), limonádou (kupodivu já) a hrnky s horkou česnečkou si sdělujeme dojmy z trati... všude kolem jsou hřejivé úsměvy lidí, kteří závod jeli, nebo kohokoliv na závod doprovázeli... prostě krásná a sqjelá pohoda, kterou mi ruší jen moje mokrý kalhoty, který si nemůžu převlíct. Následuje vyhlášení výsledků, rozlosování věcných cen, podání rukou a abfart na parking... Tam po škopovském způsobu (a tedy velmi pomalu a zdlouhavě) balíme... všichni ostatní odjíždějí... máváme si na pozdrav a těšíme se na další podobně působivé akce... ahoj příště!

Výsledková listina

Jirka Heřman Škop
(10. 03. 2003 - 21.45 - 22.50)