Historie vývoje Mushingu v ČR.

Mushing v naší bývalé republice ČSSR se začal rozvíjet o deset let později než v západní Evropě a to na přelomu 70 a 80 let po dvou oddělených liniích, charakteristických zcela odlišnými typy lidí.

První skupinou musherů v ČR, vznikající zcela nezávisle na druhé, byla skupina výkonných sportovců z okolí Třeboně seskupená okolo svého guru Petra Hanzlíka, kterého považuji v novověku mushingu za prvního skutečného mushera v česku. Tato skupina se věnovala dálkovým běhům a v určité chvíli došla k závěru, že by nebylo špatné vyzkoušet běhání se psy. Testováním prošli NO, ale neosvědčili se, severští ještě nebyli nebo byli v malém počtu a moc drazí a tak tato skupina věnovala ohromnou práci a nasazení vzniku ČHP jako universálního a především saňového psa vhodného pro české hory. Na začátku 80 let se Petr Hanzlík přestěhoval do Krkonoš do Špindlerova Mlýna, přijal práci pošťáka a se svým spřežením ČHP rozvážel po hřebenech poštu. Druhá skupina budoucích musherů kopírovala s desetiletým zpožděním evropský vývoj. Na začátku 80 let byli do republiky dovezeni první severští psi dle FCI a to především pro výstavní účely. Byli krásní, neobvyklí a voněli romantikou a tak si spousta lidí pořídila tehdy neznámé a zajímavé psy AM, SH nebo S, zpočátku především na chov a na výstavy. Pak se víc začali zabývat jejich historií, vzpomněli si na Jacka Londona nebo si ho znovu přečetli, dozvěděli se o saních a začali dávat dohromady materiál a spřežení a začali jezdit. Probíhalo období nesmělého zkoušení a různých neoficiální předváděcích akcí. Chlapi s ČHP byli zaměřeni na dlouhé tratě a přejezdy. Nikdo neměl větší počet psů a kluci od ČHP byli napřed v tom, že byli schopni ze svých jednotlivých psů složit i velké spřežení. Se seveřany se jezdilo po jednom, po dvou maximálně po třech a tři to už byl, na tu dobu, počet s velkým P. Na tehdejším Slovensku nebylo po seveřanech ani vidu, ale existovali minimálně dva musheři s ČVČ a to pánové Peter Krotkovský a následně Dano Filo a byli pravidelnými účastníky závodů v Čechách. První závody u nás byly organizovány v roce 1985 v Peci pod Sněžkou, organizoval je klub ČHP a bratři Kobrové klasickým způsobem klubu ČHP. První den se závodilo ve skijoringu a druhý den závodila spřežení, která ze svých psů sestavili skijoringáři pro vybraného jezdce. V roce 1985 to byly jediné závody. V následujícím roce 1986 již bylo několik závodů. Organizačně probíhaly podle dvou vzorů. Jedna část závodů podle vzoru ČHP a druhá část organizovaná KCHPSP podle mezinárodních pravidel klasicky dvoukolově. Byly to krásné pionýrské doby, s velkým zájmem diváků. Závodníků nebylo mnoho a všichni byli rozkošní, zapálení amatéři. V porovnání s Evropou jsme samozřejmě byli daleko vzadu a ani jsme neměli moc příležitost k porovnání, protože železná opona byla ještě hodně železná. Takže jsme do roku 1989 viděli na vlastní oči jednoho průměrného rakouského jezdce, který nás všechny zmydlil a pak ze zahraničí jen jezdce z DDR, kteří se k nám spíše jezdili učit. Způsob organizace běžných závodů stylem ČHP trval ještě několik let, nejznámějších bylo několik ročníků závodu na Zadově, ale do dnešních dnů se nezachoval, protože ČHP jako závodní saňoví psi se nakonec nerozvinuli masově. Z těchto počátků se však zachoval způsob organizace slavné Ledové jízdy v Krkonoších. Její styl pochází přesně z doby začátků mushingu a je z dílny kluků od ČHP, dnes je to již tradice a přesto, že by se změnou pravidel mohl tento závod zařadit mezi uznávané longy, jeho specifika jsou taková, že zůstává mezi atypickými závody. Dnes se jede bohužel na jiné trati než počáteční ročníky, přesto je to však krásná tradice a prestižní akce, takže by asi bylo škoda pravidla měnit. Ještě jako předseda čistokrevného klubu KCHPSP jsem založil sportovní organizaci ČASPS ve které byli zpočátku všichni jezdci bez rozdílu(zpočátku jen čistokrevní). ČASPS vstoupila do ESDRA a za čas KCHPSP podal přihlášku do tehdy nového z ESDRA odštěpeného FISTC a to stále ještě v klidu a duchu spolupráce.. Po mém odstoupení z funkce předsedy KCHPSP nabraly události nečekaně jiné obrátky. Přestalo se spolupracovat a převládl trend izolace a zákazů ze strany čistokrevných. Jezdec s čistokrevnými Vláïa Ježek dostal na základě teplého bonzu našeho bývalého kamaráda dištanc od FISTC za start na MS 92 a do konce sezóny roku 1993 s námi, kteří jsme si pořídili alaskany skoro nikdo z čistokrevných nepromluvil. V období 90-93 převládl naprostý čistokrevný rasizmus. To se neprojevovalo kamarádským popichováním, které si dnes někteří pletou s rasizmem, ale opravdu otevřenou nenávistí, projevovanou různými způsoby u některých jedinců od vulgárního nadávání, po sprosté anonymní telefonáty a dopisy. Ovocem této atmosféry a zákazu startů pro Vláïu Ježka byl strach a izolace. Dokonce prý existoval příkaz z FISTC, který koloval mezi českými mushery(ani nemusel být pravda), nesmíte s nimi nikde ani startovat(raději ani mluvit) jinak bude distanc, vypadalo to, že tzv. -nečistokrevnost- byla v podání některých jednotlivců mimořádně nakažlivá infekční choroba. Naštěstí těch rozumných byla většina. Časem se to zklidnilo, převládli rozumní lidé a v roce 1993 se nám podařilo domluvit s Honzou Ochozkou spolupráci čistokrevných a otevřených a od té doby to funguje, řekl bych ke všeobecné spokojenosti. V tomto směru jsme byli po dlouhá léta první v Evropě a dnes se k této úzké spolupráci otevřených a čistokrevných postupně propracovávají i ostatní. Řekl bych, že s desetiletým zpožděním pozoruji podobný proces postupně probíhat v celé Evropě. Možná to bude tím, že opravdový boom a zájem veřejnosti o psí spřežení jako o raritu a zajímavou novinku trval nějakou dobu, řekl bych, že asi tak do roku 95 a od té doby již psí spřežení není považováno za nic mimořádného a tak zájem veřejnosti i počet musherů pomalu klesá, i když u nás je překvapivě celkem vysoký a stabilní. Je zajímavé, že vysoké počty startujících na kolečkových závodech, kde často startuje až 100 - 130 závodníků se v posledních letech neopakují na sněhových závodech, které jsou vrcholem našeho sportovního snažení. Je však pravda, že poslední zimy nám moc nepřály co se týká počasí. Zde jsem trochu naťukl problém, se kterým se dodnes v různé podobě potýká celá Evropa. Aljašky se tento problém netýká, protože tam byli saňoví psi především pracovní. Evropa není kolébkou mushingu a ježdění se psy v Evropě začínalo až na výjimky s výstavními, čistokrevnými psy dle FCI. V určitých lidech vznikl dojem, že jiní psi ani jezdit nesmějí, závodníci a sportovci zase chtěli být stále rychlejší a hledali, po stránce výkonu, lepší chovný materiál. Ti co chtěli být nejrychlejší pak již vybočili ze standardu FCI. Podrobněji jsem to již popisoval v jiném článku, tak nebudu pokračovat. Jen jsem se tím chtěl dostat k tomu, že již v 80 letech existovali rychlejší a výkonnější psi na Aljašce a postupně se pod hlavičkou SH vozili i do Evropy, než se Evropa rozhodla přiznat barvu a přiznala tento fakt. První z těchto aljašských závodních psů byl dovezen do Čech v roce 1990 a byl to Chilli, kterého pořídil na 1.MS v historii Jirka Trnka. Následně v roce 1991 byla dovezena fena Lucy-dcera Linga, nakrytá Iditarodským psem Banditem. Štěňata z tohoto vrhu byla pak dlouhá léta jedněmi z nejlepších AH v republice. Byla dovezena také spousta psů z Německa, potom řada psů z Aljašky, ale bohužel se za celá léta nepovedlo dovézt, ani odchovat tak kvalitní chovný materiál, aby mohla česká reprezentace trvale proniknout mezi špičku na ME nebo MS. Měli jsme za ta léta dobrá umístění v první desítce i okolo patnáctky, ale mezi světovou elitu jsme s AH nepronikli. To jezdci se SH měli v první polovině 90. let velmi úspěšná léta a pravidelně vozili z ME a MS pořádaných FISTC tituly, medaile a výborná umístění. To byla opravdu pro ČR úspěšná léta. Ale časem nastoupila evoluce. SH u nás zůstali v hranicích standardu a jinde v Evropě se vydali cestou hledat v nich vyšší výkon a pomalu se blížili hranici až ji v současnosti často překračují. A s tímto vývojem ubývalo úspěchů českých závodníků, kteří zůstali věrni svým SH. I když i v současnosti jsou jezdci se SH a ambicí zasáhnout do medailových umístění. U kategorie AM, GP, S jsou umístění na medailových místech pravidelná již léta, tam se však nepotýkají s evolučním vývojem, spíše s postupným přechodem od S, AM ke GP. Průnik do absolutní světové špičky v kategoriích otevřených se nám podařil až v posledních letech s přechodem na ESP, ohařovité typy závodních psů, jejichž původ je v norských chovech. Dlouhá léta jsme moc nevěřili, že by Norové mohli být v tomto směru úspěšnější než Aljaška. Pár let jsme sledovali experimentování našich kamarádů Kreiglerových s ohaříky, ale protože jsme je stále poráželi moc jsme tomu nedůvěřovali. A pak najednou šup a Krieglerovi patřili rázem mezi špičku. To nás dostalo a v roce 1998 jsme se s Krieglerovými dohodli na štěňatech. Tím jsme utrhli lavinu, rázem se do Čech dovezlo asi patnáct psů ESP, začal jejich rozvoj v Čechách a začala naše cesta mezi světovou elitu. A to už jsem opět nakousl mnoho témat najednou, která můžeme rozebrat podrobněji v samostatných povídáních. Do budoucna můžeme také udělat historicko-faktografický přehled o jednotlivých letech, přehled o počtech závodů, o medailistech MR a vítězích českého poháru, umístěních reprezentace na ME a MS, ale nyní by to přesahovalo rozumný rozsah tohoto článku, takže zase někdy příště. JK