Napsat dotaz

Itinerář dog-trekkingu „Stopou strejdy Šeráka“ psaný vlastními puchýři

Dog-trekking „Stopou strejdy Šeráka“ jak sám název napovídá, se konal v krásné,divoké a málo navštěvované krajině Rychlebských hor.Sbalila jsem psa, bágl a na nohy lehkomyslně narazila napodobeninu maratonek made in aman,které mě měly poučit, že život se skládá z maličkostí. Středeční startovní ráno bylo téměř ideální, mírně pod mrakem, teplo, sucho a nemístný optimismus. Po startu vycházkovým tempem se šinu mezi lesy směr Ramzová, pak kopec nabírá grády a stoupám na Smrk.

Dog-trekking „Stopou strejdy Šeráka“ jak sám název napovídá, se konal v krásné,divoké a málo navštěvované krajině Rychlebských hor.Sbalila jsem psa, bágl a na nohy lehkomyslně narazila napodobeninu maratonek made in aman,které mě měly poučit, že život se skládá z maličkostí. Středeční startovní ráno bylo téměř ideální, mírně pod mrakem, teplo, sucho a nemístný optimismus. Po startu vycházkovým tempem se šinu mezi lesy směr Ramzová, pak kopec nabírá grády a stoupám na Smrk.

ilustrační foto

A přesně zde končí idylka a nastupuje tvrdá realita. Nevěřícně zírám na puchýře velikosti pětikoruny a začínám tapetovat paty. V této činnosti s přibývajícími kilometry dosahuju mistrovství a moje nohy vypadají jako reklama na náplast. Fenka Yoki spolehlivě táhne, bohužel nejen do kopce ale i dolů, což mě nutí přehodnotit svůj vztah k tažným psům jako takovým.Potkáváme další turisty neb závodníci nám už dávno zmizeli za obzorem. Po zhodnocení vzorků potravy z našich batohů se vydáváme na další pouť. Cesta vede po hranici, je vidět daleko do kraje – nádhera. Najednou se přede mnou zákeřně objevuje skalnatý ostroh a já zjišťuji, že k základní výbavě mi chybí cepín a mačky. Yoki se odhodlaně vrhá na balvany a stylem jak z kreslené grotesky sjíždí opět dolů. Jdu jí na pomoc a drápeme se spolu dál a výš. Když už si myslím, že je to můj poslední výdech, staneme na vrcholu. Hroutím se k zemi a šátrám po vodě. Opodál leží podobná figura a se zavřenýma očima vychutnává pravděpodobně poslední cigaretu. Zjišťuji, že ještě žiju a odhodlávám se vstát. Kupodivu to jde a tak opět vyrážím.

ilustrační foto

Martin upírá pohled vpřed a nasazuje ostré tempo, neboť si vzpomněl, že na druhé kontrole na nás čeká bečka piva a co kdyby ostatní byli rychlejší a žíznivější. Sluníčko pálí jako blázen, naštěstí v pravou chvíli objevíme vždy nějaký pramen a v podvečer konečně dobudeme K2. Psi padli do trávy jako podťatí, Martin láskyplně objímá pípu a já chmurně přemítám, jak dlouho ještě můžu jít na vodních polštářích. Bivakujeme kousek dál v lese a z pozice ležícího střelce se mi celý den jeví jako příjemný výlet. Ráno opět slunce, modrá obloha. Zjišťuji, že přes noc se mi buï srazily boty nebo vyrostly nohy. Se skřípěním zubů je nakonec narvu do nenáviděných bot a zhnuseně pohlížím na křepce pobíhajícího Martina. Začínám uvažovat kolik člověk dostane za vraždu a krádež bot. Nakonec střízlivě zhodnotím své šance a po snídani skládající se převážně z Brufenu a fernetu, přece jen vstanu. Propajdám se Javorníkem, vylezu na malebnou zříceninu Rychleb a přes louky, kde nás slunce vysušuje jako mumie opět stoupáme na Špičák. Cesta dolů je zatarasena kmeny a tak hrajeme hru přeskoč, přelez, ale nepodlez.

ilustrační foto

Naučili jsme ji i psy, přestože Tommy odmítal připustit, že se s brašnami tou dírou velikosti nedonošené veverky neprotáhne. Klesáme k potoku, psi uléhají do vody a pak se nechají přesvědčit k další cestě. Tuto část do Žulové Jsem šla jako malá mořská víla – co krok, to šlápnutí jak na ostrý nůž.Ze Žulové stoupáme na Boží horu křížovou cestou. To tedy sedí. Míjím obraz – zde Ježíš padl poprvé a vztekle mumlám, že já tedy padla na hubu aspoň desetkrát a nikdo to neocení. Už se blížíme k Velkému rybníku a tím tedy ke třetí kontrole. Na tvář nasazuji něco, o čem se mylně domnívám, že je úsměv a snažím se o bujarý krok. Dnešním cílem je zřícenina Hradisko, ke které navzdory mým pochybnostem nakonec dospějeme. Martin buduje přístřešek a chystá večeři. Koneckonců oproti dávným předkům to má daleko jednodušší, místo aby vyrazil s oštěpem do stínu lesa, stačí zalovit v batohu.Pejsci po vydatné večeři odpočívají a my zabalení ve spacácích si umiňujeme, že ráno vyrazíme brzy.Jenže místo zpěvu ptáků nás budí burácení hromu a v minutě leje jako z konve.Tím se naše předsevzetí definitivně rozpouští. Bouřka se naštěstí brzy přehnala a opět nesměle vykukuje slunce Těch 20 km je už coby dup.Svižně vyrazíme a za chvíli nevěřícně civíme zase na zdi Hradiska, udělali jsme si takové cvičné kolečko.

Obezřetně opět vyrážíme a stoupáme na poslední kopec našeho putování. Celkem solidní cesta se postupně mění na kamenitou stezku, koryto potoka a nakonec, když zdvihnu oči, zdvihá se mi současně i žaludek. Přede mnou se tyčí pole obrovských balvanů, sem tam přerušené mohutným padlým stromem, vrcholu nedohlédneš.Kamzičím pohybem šplháme na šutry,padáme Z úst se mi linou nepublikovatelné výrazy, při kterých se červenají i otrlí námořníci. Konečně Ripperův kámen.Padáme na lavičky a čekáme až se obnoví základní životní funkce.Chvíli se kocháme.Pohodovou lesní cestou přicházíme k rozcestníku, pohodově ho mineme a vesele mašírujeme na Jeseník, přesně na opačnou stranu. Když to zjistíme, máme pět kilometrů navíc a pohoda je v háji.Vracíme se a já pod lupou zkoumám každou značku a ještě nedůvěřivě srovnáváme s mapou než uděláme další krok. Nakonec opravdu scházíme do Lipové a vybaveni posledním kontrolním razítkem míříme do cíle. Tak jsme to přece jen dokázali! Potlačím touhu vrhnout se na zem a děkovat bohu, že jsem přežila. Byla to úžasná trasa a já pevně doufám, že nebyla v tomto koutu poslední. Už se těším na další!
foto: Burák