Šediváčkův restart aneb jak se novinka ujala.

Když jsem plánoval účast na již 16-tém ročníku Šediváčkova longu, zaujala mne v propozicích novinka plánovaná na čtvrtek. Nejprve 55km s dojezdem na Bedřichovku, zde povinnou 4 hodinovou přestávku a pěkně zpátky 35km s nočním dojezdem na Kristýnu.
топ шоп интернет магазин
топ шоп киев

Nikdy jsem nic takového nejel a přemýšlel jak to vyzkoušet. Nakonec na žádnou zkoušku nedošlo a tak zbyla jen nervozita. Nejvíce sem přemýšlel co na to řeknou psi a jestli se jim vůbec bude chtít běžet zpátky. Představa, že je odtamtud nedostanu mě opravdu děsila.

Po příjezdu na závody se člověk hned uklidní, když se kolem spekuluje jaké to bude a všichni si sdělují svoje obavy. No prostě paráda.
Přišel čtvrtek a s ním i mnou obávaná etapa. První část byla zkrácena na 44km, ale to mé obavy nikterak nezmírnilo. A protože se říká "S chutí do toho půl je hotovo" vyrazil jsem na start co nejdřív, abych už byl na trati a setřásl ze sebe nervozitu. Perfektní počasí a spousty sněhu okamžitě navodilo prima náladu a tak jsme fičeli po již známých cestách z předešlého dne. Tentokrát jsme museli projet 2x tobogán, což pro nás všechny znamenalo, že se zde budeme potkávat. Vzhledem k tomu, že zde bylo místo pouze pro jedno spřežení jsem si moc přál nikoho nepotkat. Při druhém nájezdu do tobogánu jsem před sebou nikoho neviděl a nejhorší úsek jsem pěkně proklouznul. Bohužel hned za ním jeli dvě spřežení, které jsem rychle dojížděl a přemýšlel co s tím. Jet za nimi až do konce by znamenalo jistě velké zpoždění a když i lídři neváhali odbočit do hlubokého sněhu a objíždět jedoucí spřežení, začal jsem volat na borce přede mnou. Opomněl jsem však, že jsme na mezinárodním závodu a kluci přede mnou vládli pouze němčinou. Jediné co jsem si vybavil ze svých dávných lekcí vybavil, bylo slovo "halt" a zřejmě mezinárodní "trail". Nicméně nakonec rozhodli moji lídři, kteří nečekali až se jim někdo uhne a tak jsme se protáhli kolem nich a pádili dolů. Naštěstí už nikdo další před námi nebyl a tak jsme přijeli na kontrolu a po pár kilometrech mírné rovinky přijeli na obrovský plac v areálu Bedřichovky.

Po příjezdu mi kluci pomohli otočit spřežení do směru budoucího odjezdu a začala tradiční rutina. Psům jsem dal oblečky, ale stalo se přesně čeho jsem se obával, nechtěli si lehnout a jen unaveně postávali a usínali ve stoje. Šel jsem se najíst s tím, že když mě možná neuvidí, tak je únava přemůže a lehnou si. Omyl, stáli tam opření o sebe celou dobu.

Postupně přijížděli i ostatní závodníci a také bikeři, kteří mají stále můj obdiv. Bohužel mě se čas krátil a 4 hodiny utekly velice rychle a tak jsem začal opět balit a vše připravovat na odjezd. Bylo sice stále světlo, ale bylo jasné, že dojezd bude za tmy. Vybalil jsem čelovku a připravil na cestu. Co mne překvapilo byli moji psi. Jakmile viděli, že se blíží odjezd ožili jako kdyby před tím vůbec neběželi. To mi spadnul kámen ze srdce. Načasování odjezdu bylo naprosto přesné a tak jsme vyrazili na cestu zpět. Jízdu v noci máme v oblibě a já jen žasnul, kde se v nich bere ta energie. Zřejmě měli jasno v tom, že se chtějí co nejdřív natáhnout na slámu.

A jak se tedy novinka ujala? Za mne mohu říct, že super nápad, který okořenil tento závod. Co vy na to?