Napsat dotaz

Střet kultur, ano či ne ?.

Michal Merhaut svým výkonem a článkem vyprovokoval řadu docela zajímavých reakcí. Předem říkám, že každý z lidí, kteří se zapojili do diskuse patří do jisté škatulky, výkonnostní skupiny a každý má trošku jiný náhled na své působení v mushingu. Ale také musím dodat, že všechny, kteří se představili jménem, považuji za slušné lidi, kteří se svým vyjádřením nechtěli nikoho dotknout a myslím, že už vůbec nechtěli někoho urazit.

Michal Merhaut je zaťatý sportovec, když to srovnám se sebou tak výkonný a vytrvalý až se stydím, je málomluvný až příliš skromný skoro stydlivý, více za ním je vidět práce než nějaké slovní projevy. Vítek Holý je zaměřen úplně jinak, spíše na pohodovou jízdu, romantiku, společnost. Pokud se někoho dotkly nebo dokonce někoho urazily formulace, které použil ve své reakci je to škoda, protože to tak určitě nemyslel, je to rovný pracovitý chlap, který sice není vrcholový sportovec, ale zápal pro věc mu vůbec nechybí a také je velice pracovitý. Písemné vyjádření je vždy trochu zkratka a nemůže postihnout všechny souvislosti, které ke psaní vedly, podle textu předpokládám, že reagoval na některé provokativní poznámky, které jen slabounce naznačil. Honza Zima, opět málomluvný, skromný kluk, výborný sportovec, který se skvěle stará o všechny své psy i o ty kteří nejsou úplná špička. A tady se dostávám ke střetu kultur. V našem musherském prostředí, ale i v povědomí veřejnosti naše činnost stále ještě není chápána jako vážná sportovní disciplína. A proč tomu tak je ? Protože u nás skoro každý kdo zapřáhne psy to zpočátku považuje za něco neobvyklého, úžasného, mimořádného a obdivuhodného a pak se těžko smiřuje s tím, že to nic tak úžasného není, že totéž již na severu dělají spousty lidí stovky let a v Evropě desítky let a že to již dovedli také na vrcholnou úroveň seriózní sportovní disciplíny. No a tak Ti opravdu zklamaní, většinou založením nesportovci hledají určitou skupinku ve které by si mohli svoji domnělou vyjímečnost potvrzovat. Každá sportovní disciplína se vyznačuje tím, že má širokou škálu různě aktivních sportovců různé výkonnosti a Ti většinou přesně vědí do jaké výkonnostní skupiny patří, do jaké kategorie výkonnosti patří oni i jejich závody a přesto se sobě rovnými závodí do posledního dechu. Takže cyklisti jednoznačně vědí, že špička je Armstrong a lyžařky že špička je Neumanová, také jasně vědí který závod je ten největší a který nejtěžší a která kategorie ta nejprestižnější. Takže je jasné, že Špička jsou Ti kdo pečlivě a precizně dodržují režim, pravidla, životosprávu a také obsadí začátek výsledkové listiny a pak je druhá skupina, ta početně větší a to jsou Ti kdo si rádi zazávodí, také by rádi vyhráli, ale je to pro ně především aktivní odpočinek a společenská událost. Ve světovém poháru kde jede Neumanová nebo tam kde jede Armstrong jsou asi všichni špička a asi tam nejsou závodníci kteří si pouze užívají atmosféru jen pro účast. Ale např. v běžeckých maratonech ať lyžařských či pěšky, je špička jen malá část startovního pole a pak je spousta bojovníků v různých úrovních startovního pole i výsledkové listiny a tvrdě spolu bojuje závodník v pořadí 1531 a 1532. Tím jsem chtěl říci, že jedu-li závod, tak bojuji o svoje místo na výsledkové listině seč mi síly stačí a předpokládám, že to tak dělají všichni. A pokud chci být krajinář nic proti tomu, ale je dobré si toho být vědom a nesnažit se vyvolávat dojem, že jen já jsem ten pravý sportovec v tomto odvětví. A to je obecně bolest, kterou naše sportovní odvětví trpí. A důvod této bolesti je ten, že v Evropě mushing nevznikl přirozeným vývojem z pracovního nástroje důležitého pro přežití. V Evropě až na vzácné výjimky mushing vznikl jako hra na romantický sever období zlaté horečky, jako romantická aktivita vystavovatelů severských psů, kteří zpočátku vůbec nebyli sportovci a pak se z nich sportovci buï stávali nebo ne. Takže v celé Evropě se mushing rychle vyvíjí směrem ke sportovní disciplíně, ale stále ještě je výrazně poznamenán výstavnickým přístupem, což v mém slovníku značí, že spousta lidí chce být za každou cenu první a nejlépe první z počtu jeden závodník, protože pak to má jisté jako když je sám v kruhu na výstavě. A také to značí další nešvar, kterým je zveličování významu závodů a zveličování vlastních dosažených výsledků. Máme samé MR, ME, MS, máme samého mistra čehokoliv, máme nejtěžší závody ve střední Evropě, když není jasné kam až od naší stodoly střední Evropa sahá. To, že se závodí s různými psy v různých kategoriích na různé vzdálenosti já osobně nevidím jako nešvar, ale jako přínos, zvláště tam, kde probíhá úzká spolupráce závodníků i pořadatelů. Je to zvláštní rys v oblastech kde není mushing domovem, ale na našem příkladu můžeme vidět, že může být přínosem, pokud někdo nezačne mít pocit, že musí významně deklarovat svoji výjimečnost, aby si nepřipadal pomalý a odstrčený nebo naopak kdy se někdo průměrný ve své kategorii vytahuje na pomalejšího byť špičkového závodníka v jiné kategorii. Na Aljašce to mají z tohoto pohledu skoro jednoduché a jasné, mají bez ohledu na kubatury svoji Formuli 1( ve sprintu), svoje Ralye(mid) i svůj Paříž-Dakar(v longu), do detailu nezabíhám, jako u cyklistů nebo lyžařů je tam taky jasné kdo je špička a jaká je pyramida výkonnosti a kdo se ve kterém místě nachází, prostě normální pojetí sportovní disciplíny. Evropa ještě tyto skupiny dělí podle kubatury(plemen): SPRINT na F1, F2, F3, MID na R1, R2, R3 a LONG na PD1, PD2. Ale díky výstavnickému podvědomí zde často normální pojetí sportovní disciplíny chybí a chybí i v povědomí veřejnosti. Já jsem si za ty roky co se mushingem zabývám osobně prošel všechny vyjmenované skupiny od dlouhých tratí s malamuty až po sprintové tratě s ESP. Podle svého založení jsem usoudil, že mne neuspokojuje dlouhé a vyčerpávající stání na saních, ale že mi daleko největší uspokojení přináší rychlost. A proto jsem se vydal cestou sprintu s cílem dosažení co nejvyšších možných rychlostí, to je pro mne ten pravý adrenalin. Kdysi jsem k mushingu přešel od horolezectví. A je to znát především na mých tréninkových tratích, jsou nahoru, dolu a samá zatáčka. Dokud absolvujeme trať průměrnou rychlostí do 28,5 km/h je mi celkem zima a nic moc. Ale jakmile se rychlost přehoupne přes těch 28,5 km/h již to začíná být zajímavé a většinou dojíždím pěkně zpocený a čím je to rychlejší tím více jsem po dojezdu grogy. Musím říci, že dost závidím mladým začínajícím musherům. Postupně jsme se s Haničkou chovem i výkony dostali až mezi evropskou a světovou špičku a když pak stojím na stupních nad 18, 20-ti letými bojovníky, kteří váží o 30kg méně a silně mi šlapou na paty a je již jen otázkou času kdy mne v mých 50-ti převálcují je mi docela smutno, jak dlouho nám cesta k vrcholu trvala. Navíc mají celou budoucnost před sebou a cestu prošlápnutou, stačí šikovně využít již nasbírané zkušenosti. Tak a abych se vrátil k původnímu tématu střetu kultur. Každý člověk si přeje být určitým způsobem výjimečný, ale někdo výjimečný prostě je a někdo se o to seriózně snaží, někdo se o to pokouší a někdo si na to jen hraje. Bohužel v našem prostředí a v našem okolí mnoho lidí dá stále ještě více na slova, řeči, propagandu, než na skutečnou práci, výsledky, výkonnost. Takže v mém názvosloví pravý musher a to longový, midový, sprintový jakýkoli je především ten, kdo se výborně stará o své psy. A říkám-li výborně není to jen obecné prohlášení, protože mé nároky v tomto ohledu jsou velmi vysoké. A to podle mých zkušeností je nejslabší stránka tzv. dlouhotraťových musherů, v této skupině je nejvyšší procento se slabou péčí i mezi tzv. špičkou. Jít do ohařů je z tohoto pohledu také dost odvaha, protože na nich se slabší péče velmi rychle pozná, na chlupatých psech to tak lehce k poznání není a snesou i slabší péči bez vážnější úhony. Takže já z pohledu svých zkušeností vidím střet kultur především v kvalitě péče o psy. Špičkoví psi při špičkové péči podají špičkový výkon a někdy ještě lepší. Zcela jistě však i slabší psi při výborné péči podají výkon na hranici nebo i nad hranici svých možností milují-li svého pána a mohou se třeba mezi špičkové prosadit. A na závěr bych chtěl všechny poprosit, važme si každého kdo se mushingem zabývá a ještě víc každého kdo pro rozvoj mushingu něco konkrétního dělá. Z pohledu sportovní disciplíny si važme každého skutečně výborného sportovního výkonu a dokažme jej uznat a ocenit. A prosím uvědomme si, že normálně používaná slova v jiných jazycích mohou být hrubou nadávkou v Češtině a naopak, tak nikoho nenapadejme za použitá slova, za projevený názor, pokud si nejsme jisti, že jeho úmysl je špatný nebo si nejsme jisti, že nás skutečně urazil. JK