| Časopis | Závody | Kluby | Žebříčky | Výsledky MR | Inzerce | Diskuse | Odkazy | archiv.mushing.cz |
Časopis
Informace o závodech
Internet
Návody a zkušenosti
Návrhy a náměty
Reportáže
Různé
SSPS
Zážitky
Řády a směrnice

Novinky
Seznam aktivních licencí
Seznam DID
Hostované domény
Verze systému

Stav nouze (34653)
2002-02-21 00:04:30 Ovečka Tomáš - rubrika Zážitky

ilustrační fotoJezdil jsem již se svou kamarádkou týden po horách. Po celou dobu byl silný vítr a padal sníh. Poslední dny bylo počasí obzvláště nepříjemné. Neustále jsme byli v mracích, větrem unášený sníh šlehal do očí, oslepoval psy i nás, v neprojeté vysoké sněhové vrstvě se psi pohybovali jen s obtížemi. Sníh zasypával také stopu k našemu tábořišti, a tak ztěžoval jak krmení psů, tak výjezdy a příjezdy spřežení. Po Silvestru, druhého ledna, jsme chtěli svůj pobyt v Krkonoších ukončit.

Čerstvě napadaný sníh již byl po kolena. Do stanu, který původně stál na rovině, jsme klouzali po čtyřech, jako do zemljanky. Zabalili jsme stan a všechny věci do saní. Všudepřítomný vítr hučel, hnal vlny sněhu a z rozkmitaných větví větrem cloumaných stromů na nás padaly sněhové lavinky. Vyjeli jsme až odpoledne tak, abychom v Černém Dole byli kolem patnácté hodiny. Hned od místa vyvázání jsem psům musel prošlapávat stopu zasněženou plání až na lehce projetou zásobovací cestu od Kolínské boudy. Saně byly těžké více než jindy. Běžně vozím věci pouze pro sebe, ale teď v saních bylo vše potřebné pro dva a pro jistotu jsme měli i věci navíc.
Neprojetou cestou jsme sjeli do Černého Dolu. Tam jsme se rozloučili, a já jsem si to namířil domů. Jenže kudy jet? I tady dole bylo vidět, jak se vysoko na úbočích strání ohýbají stromy pod nápory větru. Vzdálené hučení a neustálé padání sněhu optimismu o pohodové jízdě domů nepřidalo. Chtěl jsem jet klasickou, již mnohokrát jet cestou. Okolo chaty Mír, Tetřevích bud po Horské silnici na Dolní Dvůr, Klecandu a protáhnout se Strážným. Doufal jsem, že Horská silnice bude protažena, a proto bude tato trasa mnohem průjezdnější, než jiné možné varianty.
Pejsci, třebaže měli za týden ježdění spousty kilometrů v nohách, vypadali spokojeně a ve formě. Je pravda, že věděli, co znamená, když se zbalí stan a vyvazovací řetězy. Věděli, že to znamená cestu k jejich boudám a odpočinek...
Začali jsme ostře stoupat po zásobovací cestě k Náchodské boudě. Začínalo se již šeřit. Bylo mi jasné, že za světla domů nedorazím. Ale tak kolem deváté večer bych doma snad mohl být, říkal jsem si.
Byly asi čtyři hodiny odpoledne, když jsem vyjel na otevřenou pláň vedle chaty Mír. Okamžitě se o mě opřel mohutný nápor větru a začal se mnou lomcovat. V rostoucím šeru na rovině přede mnou honily větrné poryvy oblaka sněhu. Plání se ozýval hukot rozjetého rychlíku provázený oslepujícím, bolestivým šleháním sněhových vloček. Psi se zarazili. Nevěděli kudy jít, z této strany Mír ještě neobcházeli a povely jsem je nedokázal navést do vysoké vrstvy neporušeného sněhu se současným nepříjemným protivětrem. Šel jsem dopředu prošlapávat stopu. Namáhavě jsem prorážel vrstvu sněhu, vysokou do půli stehen. Po několika metrech jsem se otočil. Psi stáli, a evidentně v těchto podmínkách nemohli dále. Mnohokráte jsme již byli ve svízelné situaci, mnohokrát jsme proráželi stopu ve vysoké vrstvě sněhu. Ale nikdy ne po týdenním ježdění s plnou zátěží, nikdy ne s tak hodně naloženými saněmi a tak hlubokém sněhu, nikdy ne na takové otevřené pláni za tak silného protivětru. "Alka, Bady, jdeme, jdeme!" Pejsci zabrali, a po velkém úsilí postoupili o půl metru. Saně byly v těchto podmínkách příliš těžké, nebyli
schopni s nimi hnout. Při pohledu na jejich marnou snahu, jsem si uvědomil, jak dlouhý úsek, před větrem zcela nekrytý, mi zbývá projít až k Tetřevím boudám. Zhrozil jsem se. To nejsme schopni zvládnout. Nedovedl jsem si ale představit, že bych měl ze saní opět vytáhnout stan, natahovat vyvazovací řetězy. Zbývá snad jediná možnost. Tu, kterou jsem využil kdysi, projet Černým Dolem a jet po silnici až do Vrchlabí, jsem zavrhnul.
Vzpomněl jsem si, že při stoupání k chatě Mír jsem viděl odbočku. Neznal jsem to tam, proto jsem ji nepoužil, když jsem jel okolo. Ale domníval jsem se, že by to mohla být zásobovací cesta na Tetřeví boudy. To je jediná možnost, jak se dostat na Horskou silnici. Ta bude určitě protažená, pak už to bude pohoda. V hlubokém sněhu jsem pracně otočil celou smečku, a jel zpět na Černý Důl. Jak jsem litoval času, který jsem ztratil zbytečným stoupáním! Jak jsem litoval sil, které pejsci stoupáním ztratili! Tušil jsem, že těch sil budeme všichni ještě moc potřebovat...
V prudkém sjezdu jsem brzdil rohožkou i rámovou brzdou. V jednu chvíli se Gorovi zapletly nohy, upadnul, a smečka jej chvíli vlekla po zemi. Zamotal se do šňůr. Zakopl jsem kotvy a šel dopředu. Vtom jsem uviděl pohled, který vrhla Alka na svou rivalku Fany. Bylo mi jasné, že je zle. "Alka, ne, ne!" Alka to otočila, nic nedbala na mé zoufalé výkřiky, a šla po Fanynce. Okamžitě se do sebe zakously. A v ten okamžik se rvali všichni psi. To snad není pravda, teď, když je tolik problémů před námi, se do sebe musí pustit! Místo abychom drželi spolu a zvládli situaci, ve které jsme se ocitli! Ozýval se plačtivý nářek Fanynky, které se Alka zakousla do předního běhu.
Ostatní psi, již zakrvavení, v bitce divoce pokračovali. Běžel jsem za saně a zarazil i druhou kotvu, aby saně byly pevně zafixované. Po chvíli úsilí se mi psy podařilo od sebe odtrhnout. Bylo to zlé. Fanynka naříkala, nemohla se postavit na přední nohu. Jinak psi vypadali v pořádku. Ale to se pozná, až se rozeběhnou. "Alka, ty potvoro! Ty si zasloužíš!" nadával jsem, maximálně nazlobený na její reakci.
Po rozjezdu začal kulhat kromě Fanynky i Goro. Paráda. Tak těžké podmínky, a já pojedu jen na čtyři psy... Na odbočce byl ukazatel na Tetřeví boudy.
Ještě že aspoň tato cesta vede podle předpokladu. Přišlo velmi ostré stoupání. Aby všem problémům nebyl konec, tak mi zhasla čelovka. Tak ještě toto, nefunguje výbojka. Dávám do svítilny náhradní žárovku. Rozdíl ve svítivosti je zřejmý. Běžná žárovka sotva osvítí přední psy, o rozpoznání detailů nemůže být ani řeč.
Za neustálého sněžení a hukotu větru, který někde nad námi ohýbá stromy, stoupáme k Tetřevím boudám. Konečně jsme u odbočky plynovodu. Zde odbočujeme z projeté cesty a vjíždíme na neprojetý úsek. Nevadí. Je to z kopce, a věřím, že po najetí na Horskou silnici pojedeme dále zase po projeté cestě.
Třebaže jsme zde kryti stromy, je poznat, že jsme na hřebeni. Začíná velmi nepříjemně foukat. Viditelnost je minimální. Je lepší jet bez světla, protože po zapnutí čelovky je stejně vidět jen valící se a hučící bílou zeď před námi. Pomalu sjíždíme hlubokým sněhem plynovodu na Horskou silnici. Bořící se saně před sebou hrnou hromadu sněhu, kterou překonávám kolébavým pohybem saní z boku na bok. Vítr šlehá přímo proti nám a oslepuje nás. Musím stáčet hlavu, aby hlavní nápor vichřice zachytila kapuce větrovky. Stejně se nejsem schopen dívat před sebe. Spoléhám na psy, že mají tuto trasu bezpečně najetou. Jejich pohyb kontroluji jen občas pohledem na stromy průseku.
Napadá mě myšlenka - když to takhle vypadá tady mezi stromy, jak to asi potom vypadá na plně otevřených úsecích, které nás teprve čekají...
Přijíždíme na rozcestí a zatáčíme doprava na Horskou silnici. Je zcela neprojetá. Není na ní ani památka po našich dřívějších průjezdech, ani náznak běžkařské stopy. Jen vířící se sníh a vznikající návěje. Jedeme sice svažující se silnicí, ale všichni dřeme, jako bychom jeli do svahu. Musím psům pomáhat. Máme toho ještě před sebou hodně, a každá špetka sil a energie, kterou pejskům ušetřím, bude znát. Tlačím saně a jen někde v podvědomí se mi vybavuje, jak právě tento úsek vždy jedu s pejsky v cvalu a vítr mi rychlostí cuchá vlasy... Ale teď mnou necloumá vítr vzniklý naší jízdou, ale hučící vichřice. Až později se dovídám, že dosahuje až
stosedmdesáti kilometrové rychlosti. Opouštíme ochranu lesa a vyjíždíme na táhlý oblouk otevřeného úbočí. Vichřice se do nás naplno opře. Nevnímám nic
než strašný hukot, nápory větru a sněhu. Psi se v tomto běsnění živlů zastavují a otáčejí po mně své tázavé obličeje. Cítím jejich důvěru ve mně.
Ještě jsem je nikdy nezklamal, z každé situace jsme se dostali, vždy jsem je dovedl zpátky k jejich boudám. Oni to vědí. A já je nemohu zklamat, nesmím ukázat, že je ve mně malá dušička, musím jim dodat ubývající sílu a vůli. Dokud mi věří, budou bojovat. Jakmile poznají, že nemohu, že rezignuji, přestanou bojovat a vzdají to. "Alka, Bady go!" řvu. Ale vzápětí mi dojde, že mě v rachotu, který tady je, nemohou slyšet. Jdu dopředu. Jak je obcházím, tak každého pohladím a oslovím. "Hodní kluci a holky". Pohlédnou na mne a mírně zavrtí ocasem. Jakmile dosáhnu úrovně vůdčí dvojky, psi se zvedají a jdou vedle mne. Bady dře a doslova táhne Alku na krčáku. Ale vzápětí se na návěji převracejí saně a psi se zastavují. Jdu zpět. Zavolám.
Smečka se rozjíždí, ale po několika metrech se zastavuje. Musím dopředu. Vichřice je neskutečná. Jdu se zavřenýma očima. Otevírám je každých pět kroků, abych nesešel z cesty. V kombinaci se sněhem do půli stehen to jsou nepředstavitelné podmínky. Ohromné přesouvající se návěje mění vzhled krajiny před očima. Znám to tady velmi dobře, přesto chvílemi znejistím, kudy vlastně průsek cesty vede. Saně se na nerovném terénu a pod neustálým náporem větru převracejí. Zase jdu zpět a chvíli je tlačím. Dokud se psi nezastaví. Jdu dopředu. Teď již ale psi nejdou vedle mne ale čekají, až jim prošlápnu stopu.

ilustrační foto

Začínají mi omrzat uši, tak si nasazuji kuklu, na ni dávám čepici a utahuji kapuci. Jdu pomalým krokem dopředu a snažím se co nejlépe prošlápnout stopu. Když si to ulehčím a budu dělat dlouhé kroky, pořádně neudusám sníh, tak svým psům moc nepomohu. Ráz, dva, pomalým kolébavým pohybem se přemisťuji dál a dál. Mám toho dost, a to jsme na začátku.... konejším se nadějí, že takové otevřené úseky jsou jen tři a doufám, že jinde bude větrný stín, vichřice nebude tak silná a sněhu nebude tak moc. Ohlédnu se. Jdu sám, psi zůstali někde za mnou. Jdu zpět. Ale svou stopu téměř nerozpoznávám, okamžitě ji vichřice zarovnává s okolním terénem Přicházím k vůdčí dvojce. "Alko, Badíku, pojďte, tady nemůžeme zůstat, tady zmrzneme!" Hladím ležící dvojku, pak s nimi zalomcuji. Mátožně se zvedají a jdou vedle mne. Pak lehají definitivně.
Svinují se v hučícím větru do klubíčka a v mžiku jsou zafoukáváni sněhem. Během chvilky je vidět místo černých, mohutných psů v poryvech sněhových vln ve slabém svitu čelovky, bičujícím sněhu, jen šest hrbolů, vystupujících z nafoukaného sněhu... Je mi jasné, že nemohu po nich chtít, aby šli dále. A přitom stačilo ujít asi třista metrů, a byli bychom chráněni lesním jazykem. Ale věděl jsem, že na to psi teď nemají. Kdyby Badík mohl, šel by dále. Ale když si takhle lehl, věděl jsem, že je na konci svých sil, že skutečně již nemůže. Zašel jsem k saním, a zarazil jednu sněhovou kotvu. Pak jsem šel s druhou kotvou dopředu, a zafixoval jsem vůdčí
psy. Vrátil jsem se zpět za saně. Okolo mne se s rachotem přemisťovaly vagony sněhových vloček, vichřice pronikala vrstvami mého oblečení. Mráz mi pronikal do morku kosti a začal jsem se chvět zimou. Nemohl jsem v tomto větru zůstat bez pohybu. Rychle jsem otevřel vak saní a vytáhl tropiko stanu. Přehodil jsem ho přes sebe. Na tropiko na návětrné straně jsem se postavil, druhou stranu jsem držel v ruce. Vichřice s tropikem lomcovala, jak mi jej chtěla vyrvat. Ale bylo to lepší, přece jenom jsem byl před větrem chráněný. Stál jsem tak schoulený za věží saní, a snažil jsem se zaujmout co nejmenší plochu, do které by se mohla vichřice opírat.
Kouknul jsem na hodinky. Bylo teprve půl sedmé. Věděl jsem, že jsem v kritické situaci, že tady nemohu zůstat. A věděl jsem, že o život půjde i na dalších úsecích. Začínala se mne zmocňovat panika a strach. Byl jsem propocený, ve strašné vichřici a v ohromných sněhových vrstvách sám. Mí psi nemohli, mobil neměl signál. Byl jsem zcela odkázán na sebe. Svou kondici, vůli a zkušenosti. Mám tu psy nechat, vzít nejnutnější věci a jít na Tetřeví boudy za teplem a životem? Psi to tady přežijí, ale Tetřeví boudy jsou přece jenom již dost vzdálené. A co když mi dojdou síly a v hlubokém sněhu, v již zafoukané stopě, k boudám nedojdu? Tady mám přece jenom plně naložené saně, dva spacáky, vařič, ještě nějaké jídlo... netroufal jsem si svoje zázemí opustit.
A Horskou službu zavolat, aby mi projeli cestu skutrem, to nešlo. A navíc, ta ostuda, která by byla! Vždyť se všichni známe... Jen klid, nezmatkovat. Mám vše potřebné s sebou, měl bych se z toho dostat. Vytáhl jsem plaskačku rumu, a dal si loka. Nic, dám pejskům půl hodiny, a pak budeme bojovat dále. Schoulil jsem se
ještě víc a pokoušel jsem se v poryvech vichřice alespoň trošičku ve stoje zdřímnout. Vítr podebíral tropiko a rval mi ho z ruky. Plánovaný odpočinek se pro mě změnil v neustálý souboj s vichřicí o tropiko. Ale možná to tak bylo lepší. Pořád jsem něco dělal, pořád jsem se hýbal, neměl jsem čas myslet na svou situaci. Po několikerém kontrolním pohledu na hodinky jsem zjistil, že doba vyhrazená na odpočinek minula. Musíme jít. Nacpal jsem tropiko zpět do saní a vytáhnul kotvu. Šel jsem okolo zasněžených psů dopředu. Vytáhnu kotvu a "Alka, Bady, jdeme!" Psi vstanou, a oklepou se. Rozejdou se. Fajn, paráda! Aspoň trošičku si odpočinuli, teď to snad zvládneme! Jdu vedle nich, ale v zápětí přicházíme k návějím, do kterých po pás zapadám. Musím jít dopředu. Jdu a po chvíli se ohlédnu. Psy nevidím.
Otočím se, a jdu zpět. Jen slabě slyším jejich vytí, jejich volání. "Alka, Bady, tak pojďte, jdeme". Chytnu tažnou šňůru od Alky a pomáhám jim
táhnout... Je to neskutečná dřina. Saně se převracejí. Zpět za saně, srovnat je, dotlačit ke psům, a pak se zase brodit ve sněhu po pás dále, otočit se, vedle stopy se vrátit zpátky, aby prošlápnutá stopa byla dostatečně široká pro saně, a před pejsky jít zase dále. Pak jsme chvíli ve větrném stínu. Ale sněhu je i tady strašně moc. Dřeme všichni nadoraz. Za chráněným úsekem se ale opět otevírá planina, na které cesta zatáčí doprava. Vichřice se do nás opírá strašnou silou. Možná, že kdybych nevězel po pás ve sněhu, tak bych se nebyl ani schopen postavit. Nevím, jestli mám být za to sněhu vděčný... Na planině jsou nafoukané vysoké návěje, které musím hrudí prorážet, nalehnout na ně, a alespoň trochu udusat stehny. A stejně se v nich pejsci ztrácejí...
Mají můj obdiv. Je nepochopitelné, kde se v nich bere vůle bojovat s horami sněhu, které jsou navzdory mému několikerému prošlápnutí mnohem vyšší než oni. Konečně přicházíme do zákrytu lesa. Zde již nejsou takové návěje, je tady sníh jen po kolena. Ale stejně musím jít vpředu. Prorážíme sněhem dál. Občas v hlubokém sněhu ztrácím rovnováhu, a padám na vůdčí psy. Hlavou mi jenom bleskne, že za normální situace do těchto míst jedu od Tetřevích bud asi patnáct minut ale dnes stejný úsek již jedu asi čtyři hodiny... Kluci, holky, jenom vydržte! A znovu zatáčka a otevřené prostranství. Okamžitě jsme oslepeni prudkostí vichřice. Stromy okolo nás se ohýbají a zlověstně praskají. Dělám mátožné kroky po pás v návějích. Nevím, kde jsem. Všude je bílo, není rozdíl mezi sněhem a obzorem, nejsou vidět návěje, terénní nerovnosti, nic. Všude okolo mě je jenom bílá, hučící tma. Vítr zde dostává turbulenci a vytváří v tomto úseku návěje po prsa, střídající se s hlubokými proláklinami. Psi zůstávají stát. Nemá smysl je povzbuzovat, aby šli dále. Tady nemají šanci projít. Jdu dopředu a pokouším se prorazit cestu. Pomáhám si naléháváním na sníh celým tělem, odhrnuji ho rukama, udusávám koleny. Asi po třiceti metrech klesnu na sníh zcela vyčerpaný. Jsem rád, že jsem to
vůbec prošel. O stopě za mnou se ale nedá mluvit jako o prošlápnuté stopě. A přede mnou jsou ještě stovky metrů větrem bičovaného otevřeného prostranství, které musíme překonat, než se dostaneme pod ochranu stromů! Kam dohlédnu, tak jsou vlny návějí. Prodírám se zpět. Pejsci už jsou stočení v klubíčkách a sníh je milosrdně přikrývá. Nemá smysl se pokoušet jít dále. V burácející vichřici zafixuji saně a přední psy. Jsem si vědom, že v tomto větru návějemi dále neprojdeme. Musíme na zde zůstat.
Nemohu ani zpět ani dopředu. Už dávno nejde o zdraví ale o život. Vytahuji lopatku a mezi saněmi a svahem dělám záhrab. Asi dva metry dlouhou a téměř metr hlubokou díru. Na dno dávám tropiko stanu, karimatku a spacák. Ještě si vyhodím z vaku termosku s čajem a několik čokoládových figurek. Zavírám vak saní a rychle vlézám do spacáku. Přehazuji přes sebe cíp tropika. Ve spacáku se zavírám do půli těla. Mám velkou žízeň a hlad, tak si dávám horký čaj a dobrou čokoládičku z vánoční kolekce. Nade mnou šlehá vítr unášející kvanta vloček, ale v hloubce mého záhrabu je přece jenom závětří. Vločky mě zasypávají a tají na tváři. Bože, to je počasí! Zavírám se úplně. Je mi zima, oblečení mám zcela mokré. Kouknu se na hodinky. Je krátce po deváté.
Chce se mi spát, jsem unavený. Ale celý se chvěji zimou. Tak jen přimhouřím oči, snažím se schoulit do co nejmenšího útvaru, aby ze mne co nejméně prchalo teplo, a snažím se dřímat. Ale v dunění a svištění větru a jeho neutuchajících sněhových poryvech se nedaří usnout. Drkotajíc zubama jsem ze sebe několikrát sklepnul sněhovou vrstvu, která se na mně vytvořila. Přitom jsem se napil horkého čaje. To mi moc pomohlo. A pak jsem usnul.
Probudil jsem se zimou. Chvěl jsem se chladem. Otevřel jsem navlhlý spacák a vykouknul ven. Po vichřici a padajícím sněhu ani památka. Nade mnou byla
uhrančivě černá obloha s rozsetými hvězdičkami a jasně zářícím měsícem. Jen vzdálený hukot a občas rychle letící cár oblaku dával tušit, že na hřebeni ještě pěkně fouká. Ale tady naštěstí ne. Po zjištění, že je půl jedné, chvíli váhám. Mám opravdu vstát? Je mi zima, ale už jsem si ve spacáku vytvořil vlhké, zapařené mikroklima, které se mi nechtělo opustit. Ochladilo se, mráz začínal štípat ve tváři. Ale musím dále, kdo ví, co mě ještě čeká.
Vysoukám se ven a vše v okamžiku nasoukám zpět do vaku saní. Vytáhnu kotvu, zavěsím ji na věž saní a jdu okolo ležících psů dopředu. "Kluci, holky, je čas, musíme dále!" Bez nadšení zvedají hlavy se sněhovou čepicí, pomalu vstávají a sklepávají ze sebe sníh. Vytáhnu kotvu od vůdčích psů. Nechávám si ji v ruce, škoda každého kroku. Stejně budu muset jít za chvíli tlačit nebo narovnat saně. Mohu ji dát na místo až pak. Bez zničující vichřice jsem měl podstatně lepší pocit. Bylo bezvětří, silný vítr byl pouze ve vrcholových partiích pohoří. Ale zvlněné, nafoukané návěje sněhu dosahující mi téměř po prsa, tu zůstaly. Pomalu, jen velmi pomalu, jsme se přes ně probíjeli. Mnohokrát jsem chodil mezi čelem spřežení a saněmi, mnohokrát jsem musel pomoct tlačit saně, rovnat je a prošlapávat stopu, než jsme se dostali přes tento nejhorší úsek. Ale nakonec jsme se přece jenom vnořili z nasvícené bílé planiny do stínu lesa.
Jaká to byla úleva, prošlapávat cestu ve sněhu, který dosahoval "pouze" výšky kolen! Stále to byla dřina, ale s předcházejícím úsekem se to nedalo srovnávat. Pejsci zrychlili, a snažili se jít vedle mne. Ale po chvíli usoudili, že je přece jenom výhodnější jít v mých stopách. A tak jsme pomalu procházeli zatáčkou za zatáčkou. Chvílemi jsem byl vpředu, někdy tlačil a rovnal saně. V některých úsecích bylo sněhu více, to jsem musel prošlapávat stopu dvakrát. Nikdy jsme ale nešli více než
dvěstě až třista metrů. A někdy třeba jen dvacet. Pak se pejsci zastavili a chvíli odpočívali. Byli již moc vyčerpaní. Jak jsem vzpomínal, jak rychle projíždím zatáčku za zatáčkou, když tady běžně jezdím! A teď se tady stejné úseky plahočíme hodiny!
Po čtyřech hodinách vyčerpávajícího prorážení sněhem se blížíme k dřevěné zvoničce. Intervaly chůze se začínají zkracovat, pejsci odpočívají stále delší a delší dobu. Cítím, že již dlouho nevydrží. Začíná svítat, mrzne. Zlé je, že už jsem vypil všechen čaj a nemám žádnou vodu. Přesně u kapličky si pejsci lehají a odmítají pokračovat. "Vydržte ještě asi třista metrů! Tam je potok, bude tam voda, dám vám granule..." Ale psy nic nerozhýbe. Ani mnou dále prošlapaná stopa a volání z dálky, to mi jen odpovídají smutným vytím.
Nezvednou se ani tehdy, když rozhýbu saně a sám je tlačím... Tak další neplánovaný bivak. Zafixuji psy a vyhrabu si záhrab. Je třeskutý mráz, na mě začíná vše mrznout. Odhodlávám se k hrdinskému činu. Svlékám se do půli těla, a oblékám si nouzové suché oblečení, které vozím vždy v saních. Hned na to si sezouvám boty a oblékám suché, čisté ponožky. Začínám poskakovat a mávat rukama, abych rozproudil krev. Je mi hrozná zima, ale vzápětí, po chvíli nadávání, cítím stále se zvětšující se bolest v nohou a rukou, takovou, že se až svíjím a sténám, a pak dlouho očekávaný pocit tepla.
Vybaluji vařič a startuji ho. Do ešusu dávám sníh, a neustále ho doplňuji, aby bylo co nejvíce vody. Tímto způsobem získám asi čtyři litry horké vody, do které dávám granule. Tak, krmení pro pejsky je připravené. Nechci je budit, všichni oddechují svinutí do klubíčka. A stejně to mají ještě horké. Konečně si mohu uvařit pro sebe. Opět sbírám sníh a vařím si polévku. Jak mně bylo krásně, když jsem ji horkou po lžičkách srkal! Pak ještě vařím vodu do termosky, a dávám do ní sáček čaje. Ještě bude čaj potřeba, kdo ví, jak bude cesta k Hanapetrově pasece vypadat...
Každému pejskovi jsem dal poctivý díl krmení, a zalehl do spacáku. V suchém, teplém oblečení mi bylo fajn. A dokonce jsem na chvíli usnul... Probudil jsem se v půl sedmé. Modrá obloha, svítící sluníčko, štípající mráz. Krása.
Jaký to byl kontrast se včerejším počasím. Bolel mě celý člověk. Vůbec, ale vůbec, se mi nechtělo ze spacáku. My ale musíme dále. Vše dávám do vaku saní. Je zajímavé, jak začínám mít potíže s místem. Jako kdyby mi přibývaly věci. V takovýchto podmínkách není morál na to, poctivě a svědomitě vše sbalit. Ve vaku je dost místa. Pokud by to tam skutečně nevešlo, tak si dám více záležet. Teď to ale musí stačit. Vyrážíme dále. Po chvíli přijíždíme na odbočku k Hanapetrově pasece. Nevěřím svým očím. Cesta dále je skutečně projetá! Všem se nám vlila energie do žil. Po čtyřiceti minutách jízdy dojíždíme do lomu ve Strážném. Nechci se zdržovat a riskovat, že pojedeme nějakou neprojetou cestou, a proto volím nejkratší cestu domů. Jedeme po silnici do Strážného. Po cestě potkáváme auta, z jejichž oken se na nás udiveně koukají a ukazují si na nás. Rychle jsme se protáhli přes parkoviště ve Strážném. Podél cesty byly nahrnuté velikánské sněhové mantinely, přes které bych se s těžkými saněmi nedostal. Proto jsem jel po cestě dál až na odbočku domů. Ale aby ani závěr naší cesty nebyl jednoduchý, tak se za
jednou zatáčkou vynořila veliká sněhová fréza, jedoucí naším směrem.
S velikým rachotem chrlila mohutný proud sněhu na okraj cesty. S něčím takovým se pejsci ještě nesetkali. Rachot byl úplně jiný než hluk rolb nebo sněžných skutrů. Podařilo se mi je uklidnit a vzápětí jsem ji chtěl předjet. Ale v okamžiku, kdy jsme byli na její úrovni, z frézy tryskající proud sněhu změnil směr a začal stříkat přes smečku na druhou stranu silnice. Psi se lekli, zamotali se do postrojů, a jak byli unavení a podráždění, tak se začali rvát. Silnice uhlazená, kotvy nešly nikam zarazit, okolo nás stále jezdila auta, a z nich se se zděšením dívali na rvoucí se, bolestí kvičící a zakrvácené psy... Byly to těžké okamžiky. Ale po chvíli se situace zvládla a
po několika minutách jsme dojeli domů, kde jsme si vychutnali závěrečné desítky metrů probíjení vysokým sněhem k boudám.
Mnohokrát jsem v duchu zpětně prožíval náš trail. Vybavoval jsem si hroznou vichřici a nezměrnou dřinu ve sněhových návějích, pocity úzkosti a strachu, které jsem tam zažil. A byl jsem rád, že jsem si dokázal poradit. Že jsem dokázal pocity strachu a počínající zmatek zahnat, a dokázal jsem se situaci, ve které jsme byli, postavit a vyřešit ji.
Mnohokrát jsem byl na horách v těžkých okamžicích, kdy to mohlo se mnou dopadnout všelijak. Tento trail patří k nim.

Ovečka Tomáš

| Další články autora | Diskuse (8) | Verze pro tisk |


Hodnocení článku : 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Dosavadní hodnocení 5,43 (4731)
1=špatný 5=dobrý 10=výborný
Vstup pro členy
ID člena
Heslo
Registrovat

Info více
přihlášeni jsou 88 členů
právě si čte 1 člověk

Vyhledávání


rozšířené vyhledávání

Vygenerováno za 0,00750 vteřin
Počet zobrazených stránek 66 104 385, verze systému 0.40

copyright © www.mushing.cz , created by www.invite.cz, e-mail: invite@invite.cz
stránky jsou optimalizovány pro MSIE 4.0 a vyšší a rozlišení 800x600