Janovičky 2005

Podléhám všeobecnému nátlaku, řekli jste si o to! Tak vám teda napíšu jak to vypadá na trati, když spřežení vyvíjí závratnou průměrnou rychlost 5 km/hod. (Chápu, že to nikdo neznáte, rychleji běží i moje 90-ti letá teta cestou z ortopedie.)
Je čtvrtek ráno, u nás po sněhu ani památky, odjíždím do práce s tím, že si večer na internetu přečtu obvyklou letošní větu: závod se pro nedostatek sněhu ruší. V devět hodin nastává radikální změna, sněhová vánice, není vidět na krok a sněhu valem přibývá. Že by nahoře vyslyšeli modlitby starého neznaboha? Ve čtyři odpoledne se snažím prokopat závějí k domovu, v sedm se stále ještě prokopávám a začínám tu hnusnou bílou věc nenávidět....

Na internetu je krásný vzkaz: padá, jdeme do toho! Tak teda jo, propadám panice a hledám zimní věci. Jak to, že od loňska nikdo nepřišil utržené tkaničky na vaku, nechal mokrý botičky zplesnivět igelitce, nesvařil dlouhý kolíky na zimní stake-out, a navíc mi něco sežralo jednu rukavici... Jó, až se zima zeptá... Nicméně důležité věci, saně a psy, jsem našla a ostatní se nějak vsákne.
V pátek ráno ještě veterina a hurá, jedem!
Celou cestu trápím žigulíčka a jedem co to dá, první saňové závody, očekávám nával, ráda bych nějak slušně zaparkovala ( s vozíkem umím jenom dopředu, couvat neumím).
Kolem šesté jsme na místě, nikde nikdo, na parkovišti asi šest aut, kde jsou všichni? Vytrvale sněží. Rolba a skútr nestíhají udržovat trať a pořadatelé šílí: moc sněhu a málo závodníků.
Ráno stále sněží, podle tvaru matně poznávám svoje auto (nerada bych odmetala cizí) a ze zamrzlého vozíku vyprošťuji psy. Mám čas, startujeme předposlední, za mnou jenom Tom Hübner a turistická kategorie.
5-4-3-2-1-GO! Sakra, to nejede ani z kopce! Psi velice neochotně docválali k přejezdu silnice, pak nasadili pochodový krok a otáčí hlavy: pomůžeš nám nebo ne!! To teda bude makačka, v těžkým sněhu se boří psi i saně. Vyhlížím Toma, že se za ním trošku potáhnu do kopce, ale prosviští kolem, mávne na pozdrav a běží jak zjednanej (hnusní sportovci!). Nečekaně nás ještě předjede Hela Levíčková. Tak rychle, že moji psi ani nezaregistrují, že se něco mihlo, natož se chytit. Hela ani nedloube, prostě se veze, v tu chvíli ji nenávidím. Pomalu se plazíme vzhůru, ten kopec musel od loňska vyrůst. Těsně před vrcholem nás předjíždí turistická kategorie. Jedou pěkně spolu, litrovka rumu koluje ze saní na saně. Snažím se obloudit Jardu Jiránka, ať mi připřáhne aspoň dva své psy, ale tvrdí, že sám má málo, lakomec. Tak beru zavděk aspoň rumem. Kluci přijeli před Šediváčkem jenom provětrat psy, tak je rumpauza a kuřpauza každých asi 500m. Jsem jim za to vděčná, i když určitě zapříčiní, že budu mít špatný koeficient, SVT, RZT, DID, IČO, DIČO, p..o a jiné parametry. Na 15 km dochází rum a kluci do toho šlápli, aby nevystřízlivěli do cíle. Já zůstávám sama v závějích. Ve sjezdech, kde jsem loni brzdila i ušima to nejede a musím dloubat, psi se na mě vyčítavě dívají, zase jsi přibrala, co? (mají pravdu, víc než deset kilo, blbý vánoce).
Asi 2 km před křižovatkou potkávám Lubu Seidla, neměl toho dost, tak si vyrazil na běžky bez psa. Ujišťuje mě, že poslední stoupák za „čajovou hlídkou“ je stejně dlouhý a hnusnější než loni. Mám 100 chutí to střihnout do cíle a dát jenom turistickou. Bahulíková, nebuï srab!
Poslední kopec si vsugerovávám, že to dělám pro své zdraví a představuju si, jak na mě tají špeky, tahle iluze mi pomáhá plazit se vpřed. Psi se touhle vidinou neopájí, figury mají krásný a místy odmítají jít vůbec. Děs, běs, pláč, skřípění zubů, kletby lítají vzduchem....
Konečně sjezd, pak už jenom 2 km na křižovatku a hurá domů. Na kost zmrzlí pořadatelé si už oblékli i vlajku EU a ze samé radosti, že můžou na pivo mi s ní mávají v ústrety. Dozvídám se, že nejsem poslední, ještě se tam někde trápí Adolf Rabas, jede jenom na „tři válce“ a tomhle sněhu čtvrtý pes chybí.
Večer jsem pozvaná „na kobereček“, buï budu v neděli do 14,00 hod v cíli nebo budu za úsvitu popravena.(pokud nedojedu do 12 hodin na křižovatku, tak musím zkrátit na turistickou). Pro jistotu budu startovat v 9 hod, hodinu před ostatními.
Večerní pařbu nebudu radši popisovat, pouze tolik: za posledních 10 let jsem podobný rachot na závodech nezažila, tančil i exprezident Havel, všechno jsem to zdokumentovala a nafotila a jak mě budete štvát, tak budu rozesílat vyděračské dopisy. Prohloupil kdo šel brzo spát...
Ráno se mi podařilo po dvou brufenech exhumovat (už vím, proč se říká „na stará kolena“). Přemýšlím o nějaké přijatelné výmluvě proč nestartovat. Vytáhnu psy z vozíku a staříček Akim stojí o třech nohách. Normálně bych si zoufala, teï si tiše mnu ruce, pes kulhá, nemusím tam!!! Asi po pěti minutách se starej pán rozhejbal a skáče jako štěně, jenom si asi v noci přeležel svoje artrotický klouby. No nic, není výmluv, zapřaháme.
Přes noc trať přimrzla a psi jedou jak pila (to je v našem podání asi 7 km/hod!). Les se pomalu probouzí, všude je plno stop zvěře, psi šlapou, ušiska našpicovaný, čumáky u země, občas nám přes cestu přeběhne srna ... Psi se chovají jako by 14 dní odpočívali, proti včerejšku obrat o 180°, je vidět, že je to baví. Pomalu se před námi otevírají výhledy na okolní kopce, vykukuje sluníčko, ticho, jenom dech psů a vrzání sanic, paráda, musherský nebe...
Ve druhém stoupání mě předjíždí první běžkaři, vyhlížím nějaké spřežení, které by nás pomohlo vytáhnout do toho příšerného krpálu za celnicí. Potkávám jenom skútr s polskými pohraničníky, mohutně mě povzbuzují, něco jako hop, hop, makej atd. Jim se to řekne, mají pod kapotou bůhví kolik koní a já jenom čtyři tlustokožce. (Musím se naučit nějaký polský kletby!) Nejhorší máme za sebou, nádherný sjezd do dědiny a hurá na čaj na křižovatku. Ještě není dvanáct, můžeme jet celou trať, tak tedy vzhůru! Předjíždí mě jedno spřežení za druhým, proti včerejšímu osamělému boji je to super. V cíli jsme deset minut před druhou, ještě jsem se klidně mohla někde kochat. Nakonec se čeká na „samožrouty“, kluci to asi včera přepálili...
Takže ještě jednou dík „metujákům“ za závody, bylo to skvělý. Vaše závody jsou vždy připravený na profesionální úrovni a přitom se z nich nevypařilo takové to kouzlo. Nevládne tam jenom „sterilní“ atmosféra čísel a koeficientů. Je to taky o psech a lidech a kamarádech a pohodě a takových těch dávno zapomenutých ideálech...

PS: Dnes u nás zuří sněhová vánice, žigula jsem po cestě z práce utopila ve čtyřmetrové závěji, asi tam bude do jara, domů mě přivezli silničáři, lítají tady stromy vzduchem. Potěš vás pámbu všechny na Šedivákovi...